Dýcháme — a přesto se znovu a znovu ptáme, zda je v nás ještě prostor k dalšímu nadechnutí.
Prožíváme dny a noci, hledání cesty i tichá setkání s bolestí.
Křesáme radost, čistotu duše, smysl žití.
Sbíráme sílu k vždy k novému a novému nádechu.

Myšlenky se cyklí, prolínají a vracejí.
Vnitřní stavy se proměňují: boj střídá klid, napětí usebrání.
Dech zůstává — jako podstata bytí, jako tenká linie, která nás drží v přítomnosti.

Tanec se stává prostředníkem. Tón se chvěje vzduchem.
Tělo nese dech, hlas se dotýká prostoru, pohyb dává tvar tomu, co je skryté.
Vnitřní se stává viditelným.

Tanec
Antonie Svobodová
Klavír
Štěpán Pokorný

Otázka po dechu je otázkou po životě.